Domov | Linky | Guestbook | Články | Kniha dní | Download

Gabriele Amorth : Exorcista vypráví

     Často dostávám otázku, zda je mnoho těch, kteří jsou zasaženi Zlým. Myslím, že bychom stále ještě mohli citovat názor francouzského jezuity a známého exorcisty Tonquédeca: "Mnoho nešťastníků bez příznaků dábelské posedlosti se obrací na exorcistu, aby je zbavil trápení: nevyléčitelných nemocí, protivenství a neštěstí všeho druhu. Posedlých je velmi málo, ale tito nešťastníci tvoří legie."

       Tato poznámka platí dodnes; stačí zvážit velký rozdíl mezi skutečně postiženými a těmi, kteří chtějí od exorcisty jasné slovo ke svým hromadícím se probiémům. Dnes je však třeba vzít na vědomí mnoho nových faktorů, neexistujících v době, kdy psal P. Tonquédec. Z tohoto důvodu si myslím a mám osobní zkušenost, že počet postižených velice vzrostl.

        Prvním faktorem je situace v západním konzumním světě, kde materialistické a hedonistické pojetí života způsobilo u mnoha lidí ztrátu víry. Věřím, že hlavně v Itálii je to z velké části vinou komunismu a socialismu, jež spolu s marxistickými doktrínami ovládly v posledních letech kulturu, výchovu a různé druhy zábavy. Počítá se, že na nedělní mši svatou v Římě chodí asi 8 procent obyvatel. Je to logické: kde klesá zbožnost, stoupá pověrčivost. Odtud šíření praktik spiritismu, magie a okultismu, zvláště mezi mladými. Navíc lidé baží po józe, zenu, transcendentální meditaci. Všechny tyto praktiky jsou založeny na reinkarnaci, na splynutí lidské osoby s božstvím, zkrátka na naukách pro křesťana nepřijatelných. Už není třeba jezdit do Indie a učit se tam u nějakého guru - najdeme ho u dveří našeho domu. Těmito na venek neškodnými metodami se často dospívá ke stavům halucinace nebo schizofrenie. K tomu připočtěme i lavinovité šíření sekt, z nichž mnohé jsou přímo satanského ražení.

        Magie a spiritismus jsou šířeny také prostřednictvím televizních programů. Knihy s touto tematikou najdeme běžně v novinových stáncích a distribuci pomůcek pro magii provádí dokonce pošta. K tomu se druží různé časopisy a tzv. horory, kde kromě sexu a násilí se také objevuje jakási satanská zloba. V populární hudbě se šíří určité proudy, které přivádějí posluchače k obsesi, jak o tom píše Pietro Mantero ve své knize Satan a taktika ocasu (Satana e lo stratagema della coda. Udine: Segno, 1988). Když jsem byl vyzván, abych promluvil na některých středních a vysokých školách, viděl jsem na vlastní oči, jak velký vliv mají tyto satanovy prostředky na mládež.

        Je třeba říct, že mnoho lidí v církvi se o tyto problémy vůbec nestará, a tak ponechává věřící napospas těmto vlivům bez možnosti sebeobrany. Myslím, že by i byla chyba exorcismus zcela vypustit z obřadu křtu (téhož názoru byl zřejmě také papež Pavel VI). Byla by chyba zrušit bez náhrady modlitbu k sv. Michaelu archandělu, kterou jsme se modlili na konci každé mše. A pokládám za neodpustitelné (což přičítám biskupům), že vyhasla celá pastorace exorcismu. Každá diecéze by měla mít aspoň jednoho exorcistu v katedrále a po jednom by mělo být ve frekventovanějších kostelich a na poutních místech. Dnes je exorcismus považován za téměř vymizelý jev a exorcista prakticky neexistuje. Přesto má jeho činnost vedle kázání Božího slova, zpovídání a udělování dalších svátostí svůj pastorační význam.

        Katolická hierarchie by měla hlasitě vyznat "mea culpa" (má vina). Znám mnoho biskupů, avšak žádného, který by vykonával exorcismus nebo byl tomuto aktu přítomen. Nikdo z nich si totiž tento problém dostatečně neuvědomuje. Neváhám zde opakovat, co už jsem napsal: Jestliže biskup na vážnou žádost (nikoli nevyrovnaného člověka) osobně nezasáhne nebo nepošle pověřeného kněze, aby zasáhl proti Zlému, dopouští se těžkého hříchu opomenutí. Nacházíme se v situaci, kdy jsme ztratili školu - v minulosti vyučoval zkušený exorcista mladého nástupce. Ale k tomu se ještě vrátím.

        A jak se lidé dostávají do satanových pout? Dvěma způsoby: vědomě nebo z neznalosti (vlastní vinou či nezaviněně).

        Vlastní vinou. Do ďábelské posedlosti je možné upadnout hříšným životem, v němž člověk tvrdošíjně setrvává. Evangelium nám dává typický příklad v Jidášovi, když říká: "A pak satan vstoupil do Jidáše" (Jan 13, 27). Příčinou mohou být (neříkám, že vždycky) aktivní či pasivní účast na spiritistické seanci, magie, vyhledávání jasnovidců a kartářek, účast na satanských kultech (zvláště na čemých mších), členství v satanských sektách a praktikování okultismu. Všechny tyto formy vytvářejí vazby se satanem.

        Uvedu běžný příklad: Někdo trpí nevyléčitelnou chorobou nebo vidí nezdar ve všem svém podnikání. Napadne ho, že je blokován něčím zlým. Jde ke kartářce nebo k jasnovidci a uslyší tam: "Prokleli vás pomocí předmětu." Útraty jsou doposud malé a škoda není žádná. Pak to však pokračuje: "Jestli chcete, abych to odstranila, mohu to udělat za 800.000 lir" nebo milion či ještě více. Zabýval jsem se mnoha případy a maximální částka, kterou jsem zjistil, byla 22 milionů. Když přijmete nabídku, jasnovidec nebo kartářka chtějí něco osobního: fotografii, spodní prádlo nebo aspoň chomáč vlasů či kousek nehtu.

        Tak je dílo dokonáno. Co potom dělají s těmito věcmi? To je jasné: černou magii. Tady chci ale něco upřesnit. Mnozí jim naletí, protože jejich ateliéry bývají plné křížů, sošek P. Marie, svatých či obrazů P. Pia. Ještě víc naletí, když slyší: "Já dělám pouze bílou magri, černou odmítám." Bílou magií se dnes v běžné mluvě rozumí odstranit předmětové prokletí, kdežto černá znamená někoho do předmětového prokletí uvrhnout. Ve skutečnosti, jak neustále opakuje P. Candido, neexistuje bílá magie, ale jenom černá, protože každá forma magie znamená obrátit se k dáblu. Tak se neštastník, který utrpěl malou škodu od ďábla (případně ani tu ne), vrátí domů s pravým a skutečným prokletím. Exorcista se musí mnohem víc namáhat (aby zneškodnil dílo čarodějů), než kdyby odstranil jen počáteční poruchu.

        Do léčky démona lze upadnout také nevědomky (nezaviněně), jestliže je člověk stižen kletbou. Prokletí se definuje jako "škodit druhým skrze zásah démona". O tom budeme mluvit později. Někdo se diví, jak to může Bůh dopustit. Stvořil nás jako svobodné bytosti a na konci života bude soudit každého z nás podle našich skutků. Prozatím však můžeme svou svobodu dobře využít nebo ji zneužít. Můžeme druhým pomáhat, ale můžeme jim také škodit mnoha způsoby, abychom nad nimi získali nadvládu. Vyjmenuji nejtěžší případy: Mohu si najmout vraha, aby zabil nějakou osobu. Bůh není povinen tomu zabránit. Právě tak mohu zaplatit mágovi, aby proklel nějakého člověka, a ani v tomto případě není Bůh povinen tomu zabránit, i když ve skutečnosti se tak často stane. Kdo např. žije intenzivnějším životem modlitby a ve spojení s Bohem, je více chráněný než ten, kdo život z víry nepraktikuje nebo žije v hříchu. V současné době, kdy rodina je v rozkladu, osoby postižené satanem často nežijí v řádně uzavřeném manželství; nebo to mohou být ženy, které podstoupily interrupci. Často jsem viděl závislost mezi narkomanií a posedlostí dáblem a stejně tak mezi posedlostí a hříchy v sexuální oblasti spojené s formami násili.

        Tak jako v minulosti ani dnes se mnohdy nerozlišuje posedlost ďáblem od psychických nemocí. Mám ve velké úctě psychiatry, kteří jsou na profesionální úrovni, znají hranice své vědy a dokáží upřímně přiznat, když má některý pacient symptomy nezařaditelné do žádné vědecky známé nemoci. Prof. Salvatore Morabito, psychiatr z Bergamu, prohlásil, že měl důkazy o mnoha lidech, kteří byli pokládáni za psychicky nemocné a ve skutečnosti byli posedlí satanem. S pomocí exorcistů se mu podařilo je uzdravit (Gente. 1990. č. 5, s. 106-112.). Znám podobné případy a u jednoho bych se chtěl obzvláště zastavit.

        Jan Pavel II. dne 24. dubna 1988 blahořečil španělského karmelitána P. Františka Palaua. V našem případě je to zvláště zajímavá postava, protože v posledních letech svého života se P. Palau věnoval posedlým. Založil útulek, kde přijímal psychicky nemocné lidi. Exorcizoval všechny: posedlí se uzdravovali, psychicky nemocní zůstávali nemocní. Byl terčem mnoha útoků, samozřejmě ze strany kléru. Odjel tedy dvakrát do Říma: Poprvé v roce 1886, aby si o těchto věcech promluvil s Piem IX., a pak v roce 1870, aby koncilní otcové na 1. vatikánském sněmu vyhověli jeho žádosti ustavit znovu v církvi trvalou službu exorcisty. Víme, jak byl onen sněm přerušen, avšak nutnost obnovit tuto službu v pastoraci je stále naléhavá.

        Je pravda, že odlišit posedlého od psychicky nemocného člověka je obtížné. Zkušený exorcista to však dokáže lépe než psychiatr, protože má na zřeteli různé možnosti a umí zjistit prvky rozlišení. Psychiatr většinou nevěří v posedlost ďáblem, a proto o této možnosti vůbec neuvažuje. Před několika lety P. Candido exorcizoval mladého člověka postiženého epilepsií (podle názoru psychiatra, u něhož byl v léčení). Pozvali lékaře, který ho léčil, aby byl přítomen exorcismu. Když P. Candido vložil mladíkovi ruku na hlavu, tento dostal křeče a spadl na zem. "Vidíte, otče, jedná se zřejmě o epilepsii," řekl hned lékař. P. Candido se sklonil a vložil na mladíka znovu ruku. Ten prudce vstal a zůstal stát zpříma a nehybně. "Tak se chovají epileptici?" zeptal se P. Candido. "Ne, nikdy," odpověděl psychiatr, zřejmě v rozpacích z tak nezvyklého chování.

Späť na články