Domov | Linky | Guestbook | Články | Kniha dní | Download

Mágia náboženstva

Magie, pojatá jako užitná věda, vymezuje svoji působnost převážně na vyvinutí vztahů mezi člověkem a přírodou. Vztahy mezi člověkem a božskou úrovní, je doménou spíše theurgie. Na tomto místě se proto spokojím pouze s rámcem vztahu mága a náboženství, tak jak to dostačuje obsahu mých stránek.

Pokud se řekne "člověk", většna lidí si představí především tělo. Přitom není složité pochopit, že naše fyzické tělo, je pouze nositelem "pravého člověka" - ducha, kterým je řízeno.
Našemu fyzickému tělu můžeme například amputovat ruku, to znamená miliony buněk, ale integrita vědomí tím neutrpí žádnou škodu. Naše vědomí, skutečná duchovní bytost, je nezávislé na na ústrojích, které jsou prostředkem kontaktu s materiální realitou.
Nicméně jistě všchni uznáváme, že naše orgány jsou pro nás, v našem současném stavu velice užitečné, aby nám pomáhali udržovat našeho ducha v činnosti a rozšiřovat jeho poznání. Nelze ale redukovat naše vědomí na organickou úroveň, nebo považovat vůli za činnost některých našich orgánů.

Podobně se dívá magie na otázku Boha. Souhrn bytostí a věcí, vše co zabydluje naši planetu a vesmír je nositelem božství stejně, jako fyzické tělo člověka nosí a projevuje ducha.
Pokud půjdeme tímto způsobem dál, lze říci, že Bůh, přestože je projeven Lidstvem a Přírodou a působí na ně, má přesto svou vlastní a nezávislou existenci.
Potom je možné odvodit, že ač je Bůh jakousi prvotní jednotkou, nemá přímý vliv na fungování přírodních zákonů, stejně jako člověk nemusí řídit každý stah srdce, či každé nadýchnutí.
Z toho je jasné, že člověk je jediným tvůrcem a soudcem svého osudu - má svobodu jednat podle své vůle v okruhu své osudovosti. Můžeme to přirovnat ke svobodě cestujícího na lodi, který se může libovolně pohybovat po palubách, či ležet ve své kajutě. Boha nemůžeme učinit zodpovědným za své chyby, stejně jako můžeme těžko vyčítat kapitánovi lodi, že jsme se ráno přidusili kusem rohlíku.

Zhruba shrnuto, je příroda tělem Boha, lidstvo je životem Boha, ale stejně jako hmotné tělo je tělem člověka a tělo astrální a psychika člověka jsou životními principy člověka, jedná se o člověka v jeho organické podstatě, nikoliv o člověka-ducha. Přesto je lidský duch spjatý s každou částečkou svého těla, na kterou sice nemůže působit, ale může se snadno stát zdrojem jeho utrpení.

Stejně tak je Bůh, zprostředkovaně nebo přímo, přítomný v každé části stvoření, je v každém z nás, jako je lidské vědomí schopno vnímat činnost svých buněk, nebo je i ovlivňovat.
Příroda a člověk jednají svobodně, ze všech stran obklíčeni působením božství, které unáší vesmír k pokroku, aniž by despoticky zakročovalo v přírodních zákonech, nebo lidských činnech.

V kabale je Otcem nazývaný božský princip působící na chod kosmu, Synem princip působící v lidstvu a Svatým duchem princip ovládající přírodu. Pro vysvětlení principu "božství" použiji citát jednoho z největších mystiků :

Nejprve existuje Bůh jen v možnosti, v nevýslovné jednotě, to je první osoba Trojice - čili Bůh Otec, pak se projeví sám sobě a tvoří si celý pomyslný svět, staví se sobě naproti jako myšlenka, jako universální rozum, to je druhá osoba Trojice - Bůh Syn, konečně jedná a tvoří, jeho vůle se koná a jeho myšlenka se uskutčňuje mimo něho, to je třetí osoba Trojice - Duch. Bůh, procházeje věčně těmito třemi stavy, nám skýtá obraz kruhu, jehož střed je všude a obvod nikde.

Robert Fludd, XVI. století

Vesmír, chápaný jako oživený celek, je složen ze tří principů: Přírody, Člověka a Boha, pokud použiji termíny hermetiků, potom Makrokosmu, Mikrokosmu a Archetypu.

Člověk je hermetiky názýván mikrokosmem, protože v sobě obsahuje analogickým způsobem zákony, které řídí vesmír. Příroda tvoří opěrný bod a střed všeobecného projevování ostatních principů. A člověk působící na přírodu svým jednáním, na ostatní lidi slovem a ve chvílích extáze komunikující s Bohem, tvoří spojnici se Stvořením.

Přemýšlíte právě v této chvíli, zda předchozí dvě kapitoly zobrazují pohled na svět, který nepatří na konec 20. století? Pochybujete o věčném "božství" a "stvoření" jehož je člověk významnou součástí, objektem a zároveň i hýbatelem?
Pokud jste vydrželi číst až sem, zkuste nepřeskočit následující pasáž, která navzdory zdánlivé odbornosti je velmi zajímavá. Šáhnu totiž při své obhajobě magie ke kvantové fyzice a dovolím si odcitovat část článku pánů Pavla Cejnara a Miloslava Duška.

"Podle původních Bohrových představ mohou stavy atomu prodělávat jen skokové změny (přechody mezi jednotlivými kvantovými stavy za současného vyzáření fotonu odpovídající energie). Schrödinger viděl hlavní význam své práce v tom, že se v ní diskrétní energetická spektra atomů a náhlé kvantové přechody ukázaly být důsledkem matematicky jasných postulátů kladených na jistou spojitou a plynule se vyvíjející funkci polohy elektronu, tzv. vlnovou funkci. Ukázalo se ale, že ani to k zažehnání kvantových diskontinuit nestačí. Vypráví se, že po jedné z celo-denních diskusí s Bohrem Schrödinger vykřikl: Jestliže budeme muset jít dál s těmi prokletými kvantovými skoky, pak lituji, že jsem se do toho kdy míchal. Bohr odpověděl: Ale my ostatní jsme vám za to velmi vděčni, protože vaše práce udělala pro zdokonalení této teorie mnoho. Vlnová funkce a s ní související fyzika skutečně přinesly do našeho chápání přírody (ale i do chápání mezí tohoto chápání) tak zásadní změny, že diskuse o jejich důsledcích dosud pokračuje. Podívejme se, v čem tyto změny spočívají. Interference jednoho fotonu

Uvažujme jednoduchý optický přístroj, tzv. Machův-Zehnderův interferometr. Paprsek světla ze zdroje dopadá na polopropustné zrcadlo P1, které polovinu intenzity propouští a polovinu odráží, takže dopadající paprsek štěpí na paprsky dva. Každý z nich prochází jedním ramenem interferometru (I či II), odráží se od obyčejného zrcadla OI nebo OII, aby dospěl k polopropustnému zrcadlu P2 (opět s rovným poměrem dělení intenzit), kde se sbíhá s druhým paprskem. Interferometr je navržen tak, že optické dráhy paprsků v obou ramenech jsou přesně stejné. Za jistých podmínek se světlo za zrcadlem P2 šíří pouze ve směru paprsku z větve I, tedy nahoru. Detektor D1 pak registruje veškerou intenzitu, zatímco detektor D2 neregistruje intenzitu žádnou. Tento jev je učebnicovým příkladem tzv. interference světla, dokládajícím jeho vlnovou povahu (světlo je elektromagnetické vlnění). Geometrickou představu paprsků musíme nahradit představou svě-telných vln šířících se rameny interferometru. Prvky interferometru lze udělat tak, že při průchodu polopropustným zrcadlem vlna plynule pokračuje, zatímco při každém odrazu dochází k jejímu posunu o čtvrtinu periody (tj. o čtvrtinu vlnové délky). Světlo dopadající do každého z detektorů se skládá z dvojice vln prošlých oběma rameny, které se sčítají do vlny výsledné. Obě vlny dopadající do D1 se na své cestě odrazily dvakrát. Jejich vzájemný posun je tedy nulový, takže se sčítáním zesilují (nastává konstruktivní interference). U detektoru D2 vlna prošlá ramenem I prodělala tři odrazy, zatímco vlna z ramene II pouze jeden. Jejich vzájemný posun je proto roven polovině periody, obě vlny jsou tedy v protifázi a v součtu dají nulu (destruktivní interference). Již jsme se zmínili o tom, že podle moderní fyziky je světlo proud kvant, tzv. fotonů. Obvyklé zdroje vyzařují tak obrovské počty fotonů za vteřinu, že nespojitá povaha jejich světla není patrná. V takových případech dobře funguje klasická vlnová teorie. Intenzitu světelného zdroje lze ale snížit až do té míry, že detektory za zrcadlem P2 pouze tu a tam registrují impulz, odpovídající jedinému dopadlému fotonu (pro jednoduchost budeme předpokládat stoprocentní účinnost registrace fotonů oběma detektory). Budeme-li postupně zeslabovat intenzitu světla, zjistíme, že interferenční chování pozorované při vyšších intenzitách, tj. fakt, že světlo dopadá pouze na detektor D1, se při tom nemění. Viděli jsme, že klíčem pro pochopení interference při vyšších světelných intenzitách je vlnová představa, v níž se světlo šíří zároveň oběma větvemi interferometru. Jak ale vysvětlit interferenci pro jediný foton, jehož současnou přítomnost v obou ramenech interferometru si neumíme představit? Jednoduchý předpoklad, že na polopropustných zrcadlech se foton s prav-děpodobností 50 % odrazí a s prav-dě-po-dob-ností 50 % projde, zjevně nepostačuje, neboť připouští i takový vývoj, při němž se foton na obou polopropustných zrcadlech odrazí, či naopak na obou projde, což by vedlo k jeho registraci detektorem D2, tedy k rozporu s experimentem. Potíž je v tom, že představa částice (fotonu) jako dobře prostorově lokalizovaného objektu, který se nemůže vyskytovat zároveň na dvou odlišných místech, je pozůstatkem "klasického" myšlení, jež v kvan-tovém světě neplatí. Abychom vysvětlili interferenční chování jednotlivých fotonů v našem experimentu, musíme se této představy vzdát a připustit, že jeden foton se opravdu může šířit oběma rameny současně. (To že dělají? Fuj!) Jak uvidíme dále, podle kvantové teorie je stav fotonu za zrcadlem P1 dán tzv. superpozicí obou možných alternativ šíření, tj. průchodu větví I a průchodu větví II. To však ještě není všechno. Představme si nyní, že z našeho optického přístroje odstraníme polopropustné zrcadlo P2. Interference pak samozřejmě zmizí - fotony budou dopadat jak do detektoru D1, tak do D2 . Jestliže se jediný foton, jak jsme řekli, šíří oběma rameny současně, pak bychom mohli očekávat, že bude registrován oběma detektory zároveň. Chyba lávky! Ve skutečnosti jediný foton může být zaregistrován pouze jedním detektorem - je nedělitelný, tj. nelze zaregistrovat něco jako "půlku fotonu" . Jak je to ale možné? To se teď foton pro změnu šíří jen jedním ramenem? Bránící se rozum
Výše popsané jevy jsou dnes již dobře prokázaným experimentálním faktem a zdá se, že je nelze opatřit žádným "klasickým", "zdravému rozumu" pochopitelným vysvětlením. Mohli bychom se třeba domnívat, že foton se před vstupem do interferometru nějak "dozví" o přítomnosti či nepřítomnosti zrcadla P2 a "vybere" si podle toho jednu ze dvou alternativ svého chování: buď se šíří zároveň oběma rameny jako klasická vlna (měření s P2), nebo si zvolí pouze jedno rameno jako klasická částice (měření bez P2). Představme si ale, že rozhodnutí o umístění či neumístění zrcadla P2 do cesty fotonu je učiněno teprve v poslední nanosekundě před jeho průchodem místem P2. Za tuto dobu světlo uletí jen asi 30 cm. Pokud je délka ramen větší, bude tedy foton určitě za vstupním zrcadlem P1, takže svou volbu již nemůže změnit. Přesto je podle kvantové teorie výsledek pokusu nezávislý na tom, zda rozhodnutí o zrcadle P2 bylo učiněno dlouho před měřením, či až v posledním okamžiku. Nedá se nic dělat, s klasickou logikou jsme zde prostě v koncích! Právě popsaný experiment se zpožděnou volbou navrhl r. 1978 John Archibald Wheeler a v poněkud modifikované podobě jej uskutečnili r. 1986 na univerzitách v Mnichově a Marylandu. Místo mechanického ovládání zrcadla P2 (které by v tak krátkých časech nebylo technicky proveditelné) byl do jednoho ramene interferometru vložen ultrarychle (tj. v nanosekundových časech) aktivovatelný optický element, umožňující zjistit přítomnost fotonu v tomto rameni. Předpovědi kvantové teorie v tomto i dalších podobných pokusech byly zcela potvrzeny. Musíme tedy přijmout jako fakt, že při měření interference (tj. se zrcadlem P2) je foton "vlnou", zatímco při měření dráhy (tj. bez P2) je týž foton "částicí". Toto dvojaké chování je příkladem obecné vlastnosti kvantového světa, které se často říká vlnově-částicový dualizmus (viz také J. Podolský, Vesmír 71, 193-196, 1992). Fotony (a jak uvidíme dále, i další částice) mají zkrátka dvě tváře (podobně jako Dr. Jekyll alias Mr. Hyde), které se jakoby vzájemně doplňují - jsou komplementární. Na cestě k pochopení kvantových jevů se navíc musíme vzdát i tak významného atributu klasické fyziky, jakým je její striktní determinizmus. V bez-interferenčním uspořádání je totiž podle kvantové mechaniky principiálně nemožné předpovědět, do jakého z detektorů foton dopadne; pro obě alternativy lze stanovit pouze pravděpodobnosti. Zdá se tedy, že náhoda je jaksi "vtištěna" do základů našeho světa. N. Bohr, spolutvůrce kvantové teorie a její brilantní advokát v diskusích s A. Einsteinem), se důsledky kvantových zákonů pro naše myšlení a vidění světa snažil převést do srozumitelného jazyka. V jeho pojetí kvantový svět ponechává mnoho svých vlastností neurčitých a obsahuje tak velké bohatství různých alternativ. My, makroskopičtí tvorové, se tyto vlastnosti snažíme dobýt pomocí klasických měřicích přístrojů, a proto dospíváme ke zdánlivě neslučitelným a ne přesně předpověditelným výsledkům. Samotný akt měření se přitom stává podstatným účastníkem fyzikálních dějů. J. A. Wheeler shrnuje Bohrovy úvahy takto: "Žádný elementární jev není jevem, dokud není registrovaným (pozorovaným) jevem […] dokud není doveden do konce nevratným aktem zesílení, jakým je zčernání zrna bromidu stříbra ve fotografické emulzi nebo spuštění impulzu fotodetektoru."

Ufff, zhrňme si to...

Zdánlivá šílenost toho co je popsáno výše není dána tím, že kvantový svět vnímáme v útržcích, ale problém leží v tom, že ho nikdy nemůžeme vnímat vcelku. Zkusme se znovu zamyslet nad výrokem J. A. Wheelera. Lze z něho odvodit následující: pozorování mění skutečnost. Skutečnost zůstává taková jaká je pokud není pozorována. Jakmile ji pozorujeme, je jednou taková, podruhé onaká. Jednou vlna podruhé částice. Dualita vln a částic jsou dvě tváře kvanta. Můžeme se rozhodnout, kterou tvář chceme pozorovat, ale tím to končí. Nemůžeme stejně zjistit co právě dělá.

Wheeler, i jiní představitelé kvantové fyziky, vycházejí z toho, že například elektrony ve skutečnosti vlastně neexistují. Jsme to my, kdo je pozorováním pomocí měřící techniky strháváme do reality a dokonce určujeme zda jako vlny, nebo částice. Teprve pozorováním vytváříme elektron, neboť nepozorován nemá místo ani impulz.

Wheeler a jiní šli ještě dále. Protože naše univerzum je složeno z částic, vytváříme ho pozorováním.Fyzik J. Barow a F. Tipler předchozí shrnují následujícím způsobem:
"... v současné době můžeme propůjčit existenci jen velmi jednoduchým věcem, například spinu elektronů. Možná že živým bytostem s širším vědomím je vyhrazeno vytváření větší reality."

Tímto malým výletem do zákoutí kvantové fyziky, jsem opsali kruh a dostali se zpátky k magii. V předchozích řádkách jsou, podle mého názoru, dostatečně pevně položené základy pro existenci takového myšlenkového systému jako je magie. Ano je to naše vědomí co kontroluje fyzikální události prostřednictvím zákonů kvantové mechaniky. Netvrdí snad esoterické texty totéž jinými slovy ?

Späť na články