Chceme-li se bavit o novodobé magii a
diskutovat o jejím významu, musíme se nejprve obeznámit
s jejím vývojem. Proto následuje nyní menší shrnutí
evoluce magie v průběhu tohoto tisíciletí:
Magie je
definována jako umění dělat změny pomocí vnější
a nadpřirozené síly. Vliv magie a její
existence vůbec spadají do hlubokého dávnověku a de
facto se vyskytovala (a vyskytuje) na celém světě. Díky
tomu jsou na naší planetě rozšířeny rozmanité druhy
magických systémů. V této práci se budu zabývat
pouze rozvojem tzv. západní magie a její postavení v
moderním čarodějnictví a neopohanství.
Slovo magie
pochází z řeckého slova megus, což znamená velký.
Někdy se též připouští termín megein. Všeobecně
se magie dělí na černou a bílou (tedy ve službách
sil dobra a zla), avšak toto dělení se používá
vlastně až od 12. století. Ve své podstatě je magie
neutrální a záleží zejména na interpretovi, k jakým
účelům ji využije.
Forem
praktikování magie je bezpočet. Jako velmi hrubé dělení
lze tyto praktiky rozdělit na mechanické kouzelnictví a
vyšší formu kouzelnictví. Mechanické kouzelnictví se
používá k dosažení daného účelu (např. tavením
voskové postavičky k zajištění smrti představované
osoby). Vyšší forma se zabývá vyvolávání duchů a
božstev. Tato vyšší forma se též nazývá theurgie,
zatímco mechanickému kouzelnictví se přiřazuje jméno
mageia.
Magie
existovala již od dob prvních lidí na Zemi. Je tedy
vlastně nejstarším náboženstvím (dá-li se to takto
nazvat) světa. Byla hojně praktikována a protože v
drtivé většině nenarušovala žádné teologické
nauky, byla tolerována a uznávána. Zlom přišel až s
křesťanstvím, kdy roku 364 Laodiceaská rada
vydala 36. kánon, kterým zakazovala kněžím zabývat
se magií, astrologií a matematikou. Další ranou magii
byl 4. kánon Rady v Oxii, který od roku 525
zakazoval věřícím přijímat jakékoliv rady od
jasnovidců a kouzelníků a předpovídání budoucnosti
učinil nezákonným. V roce 692 církev exkomunikovala všechny,
kdož se zabývali jasnovidectvím a roku 721 církevní
sněm potvrdil platnost těchto sankcí. Je historickým
paradoxem, že předpovídání budoucnosti (tedy jen
odhalování budoucích dějů a ne jejich ovlivňování)
bylo označeno jako magické, i když k magii vůbec nepatří.
Tento přístup
velmi názorně dokumentuje přístup církve k magii,
který vyvrcholil v době inkvizic. Dalším paradoxem je,
že ačkoliv soukromé praktikování magie bylo nezákonné,
církev přejala mnoho theurgických a goetických obřadů
(goeteia - nejnižší forma magie, zabývající
se např. mícháním lektvarů) a posvětila je. Ostatní
prohlásila za zlo, které má kořeny v samotném ďáblovi.
Od 7. do
17. století se velmi rozmohla alchymie, která je
mylně spojována s magií. Narozdíl od magie vychází
alchymie z egyptské teorie hermetiky.
Středověká
magie se jako samostatný systém ustanovila ve 12. století
na základě neoplatónství (z něhož vychází i
kupř. Kabala). Do 13. století církev magii nijak
neomezovala, ovšem ve století čtrnáctém převládla v
Evropě aristotelovská filozofie, která hlásala, že přirozená
magie neexistuje, tudíž její původ musí být buď božský
nebo démonický. Církev si samozřejmě vybrala tu horší
variantu a od 15. století byli mágové zastrašováni a
trestáni, ovšem ne tak ukrutně jako kouzelníci a čarodějové,
kteří byli jako kacíři upalováni.
Svého
rozkvětu se středověká magie dočkala v období
renesance; jejími čelnými představiteli byli např. Agrippa
von Nettsheim, Paracelsus a John Dee
(spolupracovník známého média a šarlatána Edwarda
Kellyho).
V 17. a
18. století se oblibě těšily různá tajná bratrstva,
jako např. Svobodní zednáři či Bratři růžového
kříže. Populární byly rovněž zaklínací knihy.
Právě od
této doby se magie vyvíjela v ucelený celek až k dnešní
moderní podobě. V současnosti existuje ve světě mnoho
různých společenství, které se zabývají magií. Všechny
však vycházejí z neopohanství. Neopohanství je
směr hlásající návrat k přírodě a přírodním silám.
Jedná se o spojení theurgie a goetie a obsahuje prvky
lidové, obřadní a sexuální magie. Jednotlivé obřady
se pochopitelně různí, záleží na dané tradici, ale
v podstatě je možné říci asi toto:
Čaroděj
nebo čarodějnice pracuje v magickém kruhu se čtyřmi základními
magickými nástroji, které jsou pozemským zobrazením
jednotlivých prvků: dýka nebo meč symbolizuje oheň,
pentagram zemi, pohár vodu a hůlka vzduch. Nástroje se
označí vyrytím příslušných pečetí nebo run a zasvětí
se příslušnému prvku: dýka plameni svíčky,
pentagram soli, pohár vodě a hůlka kadidlu. Čaroděj
se poté obrací na příslušnou bohyni nebo boha, kterého
vzývá.
Tolik tedy k úvodním pojmům. Nyní můj
názor. Já osobně věřím v magii a velmi se o ni zajímám.
Ačkoliv souhlasím s původním názorem, že magie je ve
své podstatě neutrální a záleží na člověku, jak
ji využije, přece jen jsem stoupencem bílé magie. Je třeba
si uvědomit, že znalý člověk může sice magii použít
k negativním účelům, ale podle vesmírných zákonů
se mu to několikanásobně vrátí. Není to však nic
divného. I tak posvátný symbol, jakým je bezpochyby křesťanský
kříž, se může změnit v nástroj zla jeho pouhým obrácením.
Je bohužel
smutné, že mnoha lidem při zaslechnutí slova „magie“
naskočí husí kůže a už si představují lidské oběti,
vzývání Satana, divoké orgie apod. Proti tomuto je třeba
bojovat. V neopohanství se nikdy neobětují krvavé oběti,
protože by toto bylo porušení základního motta hnutí
Wiccan Rede, které přijalo celé neopohanství:
„Pokud nikomu neublížíš, dělej si, co chceš.“,
což je velice podobné naší ústavě. Z této základní
myšlenky dále vyplývá, že magie se nesmí používat
proti jiným lidem a jiným objektům. Za dobré je považováno
pouze konání dobra (jako je třeba léčení). Někteří
konzervativní členové tohoto hnutí tvrdí, že se toto
vztahuje i na čaroděje a mágy, kteří na nás poslali
např. kletbu. Zbytek (a těch je většina) však tvrdí,
že na toho, kdo nám ubližuje, je možno jeho vlastní
zlobu odmrštit zpět (jako názorný příklad lze uvést,
že první skupina navrhuje vytvořit neutralizující štít,
na kterém by se kletba neškodně rozplynula; zbytek zase
navrhuje zrcadlovou plochu, od které by se kletba
odrazila zpět na jejího autora). Já sám se řadím ke
druhé skupině.
Dalším
bludem je vzývání Satana. Neopohané ďábla vůbec
neuznávají jako člena přírody, proto ho také neuctívají
(co není, to se nemůže uctívat; celkem logické, že?).
Tato fikce vznikla pravděpodobně jako reakce na uctívání
rohatého boha, který spolu s bohyní-matkou, je nejuctívanější
božstvo. Záleží na jednotlivých tradicích uctívání
(např. alexandrijská, gardneriánská, keltská, fairy
apod.), koho uctívají, ale bohyně se obecně považuje
za vyšší mocnost. Mne nejvíce zajímá severská
tradice a tu také vyznávám (viz stránky o runách).
Říká-li
někdo, že se na obřadech provozují sexuální orgie, může
mít i pravdu. Neopohanství považuje sex nikoliv za hřích,
ale za dar. Proto je při některých obřadech provozován
tzv. velký rituál, což je rituální faktická či
fiktivní soulož nejvyšší kněžky a nejvyššího kněze.
Faktickou snad popisovat nemusím a fiktivní probíhá
ponořením dýky, kterou drží kněz, do poháru s
vodou, který drží kněžka.
Další
omyl je znak pentagramu, který se mylně označuje jako
symbol zla. Kritikové bohužel přehlédli, že satanisté
používají pentagram s kozí hlavou uprostřed a ještě
ke všemu vzhůru nohama.
Posledním
z řady omylů, který se často uvádí, je fakt, který
s magií souvisí jen okrajově. Jedna se o symbol
svastiky, který užívali nacisté. Tento symbol však vůbec
není symbolem zla. Adolf Hitler si ho „vypůjčil“
z norské mytologie, kde náležel Matce Zemi a byl
rovněž znakem kladiva boha Thóra. Mezi okultisty
se povídá, že Hitlerův pád způsobili právě oba
bohové. Je-li tomu tak, pak si myslím, že poněkud pozdě,
ale přece.
Co říci
na závěr? Moderní magie má podle mého názoru mnohé
nabídnout a v „konkurenci“ tradičních náboženství,
jako je křesťanství, buddhismus, islám apod., směle
obstojí. Na rozdíl od těchto svých „konkurentů“
totiž neopohanství nezatracuje ostatní náboženství,
ani nehlásá svou jedinečnost. Je pouze hnutím, které
usiluje o splynutí člověka s přírodou a pomáhá mu
ji poznat. Na úplný závěr této práce mi dovolte dvě
poznámky, které mě na neopohanství zaujaly a o kterých
si myslím, že by mohly zajímat i vás:
Při
narození dítěte uspořádají jeho rodiče obřad zvaný
wiccaning. Je to obdoba křesťanského křtu, při
které je dítěti dáno nové jméno. Toto jméno si dítě
v dospělosti může nechat nebo ho může změnit. Tento
„křest“ (narozdíl od křesťanství) dítě
nezavazuje k žádné víře. Je ponecháno čistě na něm,
v co bude věřit. Kmotrem dítěte se může stát i
osoba stojící mimo neopohanství.
Nám dobře
známou teorii Gaia nejvíce ovlivnil britský
odborník na plynovou chromatografii James Lovelock.
Celkově lze teorii Gaia shrnout asi takto: Lidstvo
je součástí komplexního biosférického systému. Život
na Zemi se nevyvinul proto, že zde byly příhodné podmínky,
ale protože tyto podmínky vytvořila Gaia. Gaia se tyto
podmínky snaží udržet, ovšem člověk toto úsilí
celkem úspěšně maří. Pakliže se však lidstvo
nevzpamatuje a nenechá svého drancování přírody,
Gaia obnoví přirozený stav věcí, ovšem za cenu
likvidace původce těchto škod - člověka.
V
neopohanství se tato teorie označuje Gaea a
rozvinul ji zakladatel Církve všech světů Otter
Zell. Zell popisuje, že se mu Země, jako jedno
obrovské společenství, zjevila ve snu ze dne 6. září
1970. Zell tento organismus nazval Terrebia a 11. září
1970 pronesl kázání na téma: Theageneze: zrození
bohyně. Po korespondenci s Lovelockem Zell přejmenoval
Terrebii na Gaeu. V neopohanství Gaea představuje
bohyni, která slouží lidstvu a zároveň lidstvo slouží
jí. Jako vrchol této koexistence, tzv. bod omega,
nastane stav, kdy veškeré organismy na Zemi a Gaea
splynou do telepatické jednoty. Tento stav však ohrožuje
sám člověk, proto se ho Gaea snaží dosáhnout cestou
sucha, hladomorů, záplav apod. Neopohané, často
zastoupení v ekologických hnutích, se snaží o
nastolení ekologické rovnováhy, neboť jen tak můžeme
dosáhnout nejvyššího bodu existence, bodu omega. Zdali
se tak stane, je ovšem otázkou.
Späť
na články
|